Jak poznat člověka pod vlivem drog: přesné příznaky a co dělat

Jak poznat člověka pod vlivem drog: přesné příznaky a co dělat

Nástroj pro odhad rizika závislosti na drogách

Ověřte, zda někdo v okolí ukazuje příznaky závislosti na drogách. Nástroj připomíná příznaky zmíněné v článku a poskytuje doporučení, co dělat. Nejde o diagnózu, ale o pomoc při rozpoznání potřeby odborné pomoci.

Vyberte příznaky, které pozorujete

Zaškrtněte všechny příznaky, které se objevují u osoby, kterou znáte. Výsledek nám pomůže posoudit riziko závislosti.

Výsledek analýzy

Co dělat dál?

Člověk, který už dlouho užívá drogy, se nevydává s plakátem na čele. Neříká: „Jsem závislý.“ Spíš se snaží být normální - chodí do práce, mluví s přáteli, dělá domácí úkoly. Ale něco je jinak. Něco se pomalu mění. A když to pozorujete u někoho, koho znáte, může to být poslední šance, než se situace zhorší.

Co se děje v hlavě pod vlivem drog?

Drogy nejsou jen o „výpravě“. Užívání některých látek, jako jsou amfetaminy, kokain, opioidy nebo i některé léky na předpis, mění chemii mozku. Zvláště systém, který řídí pocit potěšení a motivace. Když je tento systém přetížený, mozek přestává reagovat na přirozené zdroje radosti - přátelství, sport, hudba, dokonce jídlo. Zbývá jen jedna věc, která dává ten pocit: další dávka.

Ten, kdo užívá, už nevolí. Je to jako když máte v hlavě vnitřní hlášení: „Musím to mít.“ A když to nemá, začíná tělo i mysl reagovat - třes, poty, podrážděnost, úzkost. To je odvykání. A to je ten okamžik, kdy se závislost stává fyzickou a psychickou věcí zároveň.

Jak poznat, že někdo užívá drogy?

Není jediný příznak, který by vás okamžitě upozornil. Ale kombinace několika změn je červená vlajka. Tady jsou ty nejčastější:

  • Změny v chování: Někdo, kdo byl vždy spolehlivý, náhle ztrácí odpovědnost. Zapomíná na schůzky, přestává plnit povinnosti, přesouvá účty nebo „půjčuje“ peníze, které pak nevrací.
  • Emoce na hraně: Prudké návaly vzteku, nevysvětlitelné pláče, nebo naopak - úplná nezainteresovanost. Vypadá to, jako by byl ve vlastním světě, kde nikdo jiný neexistuje.
  • Fyzické příznaky: Červené nebo skleněné oči, ztráta apetitu, rychlá hubnutí nebo naopak přílišné přibírání, nevysvětlitelné zranění, špatná osobní hygiena, zápach na těle nebo oblečení.
  • Změny v rozpočtu: Peníze zmizí bez vysvětlení. Někdy se vrací s náhlými nákupy, které nevysvětlí. Víte, že má příjem, ale žije jako by neměl nic.
  • Uvádění se do izolace: Přestává chodit na večírky, přestává odpovídat na zprávy, vyhýbá se rodině. Neznamená to, že je špatný člověk - znamená to, že se snaží skrýt něco, co ho děsí.

Tyto příznaky neznamenají automaticky závislost. Ale když se objeví najednou tři nebo více, a trvají déle než několik týdnů, je to signál. Nejde o to, abyste obvinili. Jde o to, abyste viděli, že někdo potřebuje pomoc - a nejenom větší dávku.

Co dělat, když to vidíte u blízkého?

První reakce většiny lidí je strach. Nebo hnev. „Proč to dělá?“ „Nemůže to prostě přestat?“ Ale závislost není otázka vůle. Je to nemoc. A jako každá nemoc, potřebuje léčbu.

Nejlepší, co můžete udělat, je mluvit - ale správně.

  1. Nemluvte, když je pod vlivem. Když je zmatený, agresivní nebo nevědomý, nebude slyšet. Počkejte na klidný okamžik - ráno, po večeři, kdy je sám.
  2. Používejte „já“ věty. Řekněte: „Všiml jsem si, že jsi se v poslední době více zamyšlený. Mám obavy o tobě.“ Ne: „Ty jsi závislý.“
  3. Nevyčítáte, nepřemlouváte, nepřeháníte. Neříkejte: „Zničil jsi celý život.“ To ho jen oddálí. Mluvte o konkrétních věcech: „Včera jsi nešel na schůzku s dětmi. Vypadáš, že to pro tebe nejde.“
  4. Navrhněte pomoc, ne trest. „Chceš, abych ti pomohl najít někoho, kdo to umí?“ Ne: „Musíš jít do rehabilitace.“

Největší chyba je čekat, až se „to samo vyřeší“. Nevyřeší. A čím déle to trvá, tím těžší je vrátit se zpět.

Co je rozdíl mezi užíváním a závislostí?

Někdo může vyzkoušet drogu jednou a nikdy se k ní nevrátit. Někdo užívá měsíce a stále má kontrolu. Závislost není o tom, kolikrát někdo něco užil. Je to o tom, jak moc to ovládá jeho život.

Závislý člověk:

  • Přestává dělat věci, které mu kdysi dělaly radost.
  • Užívá, i když ví, že to škodí - tělu, vztahům, práci.
  • Při přestání zažívá fyzické příznaky - třes, nevolnost, úzkost, halucinace.
  • Ukrývá užívání, lže, připravuje si „záchranné plány“.

To není slabost. To je nemoc, která postihuje mozky, které se naučily přemýšlet jinak.

Mozek rozdělený na dvě části: jedna svítí přirozenou radostí, druhá je přetížená drogami.

Co se děje s rodinou?

Závislost není jen věc jednoho člověka. Je to vlna, která se rozšiřuje. Rodiče se cítí vinní. Přátelé se odstraňují. Děti se učí, že lhaní je normální. Manželé se rozcházejí. A všichni se ptají: „Proč jsem to neviděl dřív?“

Někdy je to proto, že jsme se báli. Báli jsme se, že to bude horké. Báli jsme se, že ho ztratíme. Báli jsme se, že to nebudeme schopni vyřešit. Ale mlčení nezachrání. Mluvení může.

Kde najít pomoc?

Neexistuje „jedna správná cesta“. Ale existují cesty, které fungují.

  • Centra pro závislosti: V Plzni a dalších městech fungují bezplatné poradny. Nabízejí anonymní konzultace, skupinovou podporu, psychologickou pomoc.
  • Psychologická terapie: Kognitivně-behaviorální terapie (CBT) ukázala výsledky u 60-70 % lidí, kteří se k ní dostanou.
  • Skupiny podpory: Například Narcotics Anonymous nebo Al-Anon pro rodiny. Nejsou to „náboženské skupiny“. Jsou to lidé, kteří prošli tím samým a chtějí pomoci.
  • Rehabilitační centra: Pokud je závislost pokročilá, potřebuje člověk bezpečný prostředí, kde se může vyčistit pod dohledem. To není trest - je to léčba.

Není potřeba mít peníze na luxusní kliniky. V Česku existuje veřejná podpora. Stačí se obrátit. A nečekat, až bude „příliš pozdě“.

Co dělat, když se odmítne pomoci?

Nejčastější odpověď: „Nech mě být. Nejsem závislý.“

Tady je klíč: nevyhodíte ho z života. Můžete se vzdálit, ale ne zavrát. Můžete říct: „Nechávám ti prostor, ale jsem tady, když budeš chtít mluvit.“

Často se stává, že člověk se obrátí na pomoc až po tom, co ztratí práci, partnerku nebo dítě. Ale i v těchto chvílích se může změnit. Stačí, aby někdo nevzdal.

Dva lidé sedí u kuchyňského stolu, vzájemný pohled plný starostlivosti a podpory.

Co je naopak nejhorší, co můžete udělat?

  • Udělat z toho výčitku: „Vždycky jsi byl takový.“ To ho jen odsuzuje.
  • Udělat z toho žert: „Aha, tak teď jsi opilý?“ To zmenšuje vážnost.
  • Udělat z toho soukromou věc: „Nech to na mě, neříkej to nikomu.“ To ho izoluje ještě víc.
  • Udělat z toho boj: „Já ti pomohu, ale jen když přestaneš!“ To je podmínka - a závislost není o podmínkách.

Závislost neřešíte trestem. Řešíte ji podporou, která nevyžaduje dokonalost.

Když se někdo vrátí - co dál?

Ukončení užívání není konec. Je to začátek. Zpět do normálního života je těžké. Mozek je poškozený. Ztráta se nevyřeší za týden. Znovu se naučit radovat se z jednoduchých věcí - to trvá měsíce.

Co pomáhá:

  • Pravidelné schůzky s terapeutem
  • Stabilita - stejný rozvrh, stejné spolužití, stejné pravidla
  • Neukládat na výkony: „Jestli se budeš chovat dobře, můžeš jít ven.“
  • Přijmout, že bude chyby - a být tam, když se vrátí zpět

Největší dar, který můžete dát závislému člověku, není peníze. Není léky. Není kritika. Je to trvání. To, že jste tady. I když to nevypadá, že to má smysl.

Může být člověk závislý i na lékách na předpis?

Ano. Léky jako opioidy (např. oxycodon), benzodiazepiny (např. alprazolam) nebo stimulancia (např. methylfenidát) mohou vyvolat závislost, i když jsou předepisovány lékařem. Závislost se neodlišuje podle toho, zda je lék legální nebo ne. Závislost je o tom, jak se mozek přizpůsobil a jak moc potřebuje látku k fungování.

Je možné závislost vyléčit?

Závislost se nevyléčí jako chřipka, ale může se jí řídit. Mnoho lidí se úplně vrátí k normálnímu životu - pracují, mají rodiny, cítí se dobře. Klíč je dlouhodobá podpora, terapie a vytvoření nových návyků. Někteří lidé užívají celý život, ale neztrácejí kontrolu. Závislost není osud - je to výzva, kterou lze překonat.

Co dělat, když se někdo závislý pokouší o sebevraždu?

Okamžitě zavolejte záchrannou službu (155 v Česku). Nechte ho v klidu, ale nechávejte ho sám. Pokuste se získat informace o tom, co užil, a předat je záchranářům. Po krizové situaci je důležité najít psychologickou podporu - nejen pro něj, ale i pro vás. Krize neznamená konec - je to signál, že potřebuje hlubší pomoc.

Je závislost dědičná?

Nejsou dědičné drogy, ale riziko závislosti může být ovlivněno genetikou. Pokud máte blízkého příbuzného s historií závislosti, vaše riziko je vyšší - ale neznamená to, že se závislost vyvine. Prostředí, podpora, psychické zdraví a vzdělání hrají větší roli než geny samotné.

Může být závislý člověk dobrý rodič?

Zatímco je pod vlivem nebo v fázi aktivní závislosti, je téměř nemožné být bezpečným a přítomným rodičem. Ale když se člověk začne léčit, může se stát lepším rodičem, než byl dříve. Mnoho lidí, kteří přežili závislost, se stávají silnými rodiči - protože ví, jaký je boj. Je to návrat k sobě samotnému, a pak k dětem.

Co je další krok?

Největší chyba je čekat. Čekat, až se to „vyřeší samo“. Čekat, až se ten člověk „probudí“. Čekat, až bude „příliš pozdě“.

Pokud vidíte nějaké příznaky - a cítíte, že něco není v pořádku - udělejte jednu věc. Zavolejte na poradnu pro závislosti. V Plzni je to Centrum pro závislosti na ulici Václavská. Zavoláte, promluvíte si s někým, kdo to už prošel. A pak se rozhodnete - zda se zapojíte, nebo ne.

Nejste odpovědní za jeho život. Ale můžete být tím, kdo mu řekl: „Neníš sám.“