Jak pomoci člověku, který bere drogy: praktické kroky, které skutečně fungují

Chceš pomoci někomu, kdo bere drogy, ale nevíš, co dělat? Nejsi sám. Každý rok se v Česku setkává desítky tisíc rodin s touto situací. Někdo z tvých blízkých už neříká „jen si to zkusím“, ale už to běží jako každodenní rutina. A ty? Cítíš se bezmocný, zlobíš se, nebo se snažíš všechno zvládnout sám. Většina lidí, kteří se snaží pomoci, dělá stejné chyby - příliš mnoho mluví, příliž málo naslouchá, nebo se snaží „vyléčit“ někoho, kdo ještě nechce být vyléčen. To nejde. Ale můžeš udělat něco jiného. Něco, co opravdu změní věci - a to i bez toho, abys měl lékařský titul nebo peníze na kliniku.

Nejdřív pochop, že nejsi odpovědný za jeho závislost

Mnoho lidí, kteří mají závislého příbuzného, se cítí jako vinní. „Kdybych ho lépe vychovával,“ nebo „kdybych ho více měl rád,“ nebo „kdybych mu nezakázal toto nebo to.“ To je iluze. Závislost není výsledek špatné výchovy, nedostatku lásky nebo slabé vůle. Je to komplexní neurobiologická porucha, která se vyvíjí z kombinace genetiky, psychiky a prostředí. Tvoje chyby nezpůsobily jeho závislost. A ani jeho „výběr“ neznamená, že je „zlý člověk“. Je nemocný. A jako každý nemocný potřebuje léčbu, ne trest nebo odsouzení.

Největší chyba, kterou lidé dělají, je snažit se „přesvědčit“ závislého, že to je špatné. To nefunguje. Když mu řekneš: „Už to musíš přestat!“, „Vidíš, jak se zničil?“, „Ztrácíš rodinu!“, neříkáš mu pravdu - říkáš mu, že jsi na něj naštvaný. A on se začne bránit. Ne proto, že je tvrdohlavý. Ale protože jeho mozek už nevnímá riziko jako normální člověk. Drogy mu dávají dočasnou útěchu od bolesti, kterou neumí jinak zvládnout. A ty ho z toho chceš vytáhnout, ale necháš ho na samotě s tím, co ho bolestí napadá.

Uč se naslouchat, ne vysvětlovat

Když se s ním poprvé budeš bavit o drogách, nezačínej otázkou: „Kdy to přestaneš?“ Začni otázkou: „Co ti to dává?“

Ne, nechceš slyšet, že to je „jen kvůli špatnému kamarádovi“ nebo „protože jsem se nudil“. Chceš slyšet, co se skrývá za tím. Možná to je strach z toho, že ho nikdo nechápe. Možná to je způsob, jak přežít bolest, kterou neumí vyjádřit. Možná to je jediná věc, která ho na chvíli uklidní, když se cítí jako nula.

Ve většině případů, kdy se lidé otevřou, není to kvůli tomu, že jim řekl někdo, že to je špatné. Je to kvůli tomu, že někdo naslouchal - bez soudění, bez výčitek, bez přerušování. Když řekneš: „To zní těžké“, „Takže se cítíš, že to je jediná věc, která ti pomáhá?“, „Nemusíš to dělat, když to nechceš“ - vytváříš prostor, kde se může začít léčit. To není zázrak. Ale je to první krok, který opravdu počítá.

Nepřestávej být tam - ale nejako „záchranář“

Někdo říká: „Když přestanu s ním mluvit, tak to zjistí, že to má důsledky.“ To je špatný přístup. Závislý člověk nechce být trestán. Chce být viděný. A když ho všichni opustí, jeho mozek si řekne: „Vidíš? Nikdo tě nemá rád. A ty jsi opravdu jen nula.“

Neznamená to, že máš podporovat jeho chování. Pokud bere drogy doma, nemusíš mu dovolit zůstat. Pokud tě okrádá, nemusíš mu dávat peníze. Ale můžeš mu říct: „Nemůžu ti dát peníze, protože vím, že to budeš použít na drogy. Ale můžu tě odvézt na kliniku. Nebo ti připravit teplý oběd, když se vrátíš domů. A budu tady, když se rozhodneš, že chceš změnit něco.“

Je to jako když někdo má rakovinu. Nenecháš ho na samotě, jen proto, že nechce chodit na lékaře. Přesto ho navštěvuješ. Přesto mu přinášíš jídlo. Přesto mu říkáš, že ho máš rád. A pak jednoho dne se rozhodne, že chce léčbu. A ty jsi tam. Bez toho, abys ho tlačil. Bez toho, abys ho kritizoval. Jsi tam jen proto, že jsi člověk, který ho neopustil.

Neříkej „přestan“ - říkej „co bys chtěl mít jinak?“

Když se s ním budeš bavit o budoucnosti, neptej se: „Chceš přestat?“

Ptáj se: „Co bys chtěl mít jinak?“

Možná chce mít více času s dětmi. Možná chce být schopen pracovat. Možná chce znovu cítit, jak se směje bez toho, aby mu bylo špatně. Možná chce znovu cítit, že je něco více než jen „závislý“.

Neříkej: „Musíš přestat, jinak tě ztratím.“

Říkej: „Vím, že to děláš, protože to ti pomáhá. Ale já bych rád, abys měl i něco jiného. Co by to mohlo být?“

Tím vytváříš cíl - ne trest. Cíl, který patří jemu. A to je jediné, co ho může pohnout k změně.

Co dělat, když se rozhodne, že chce pomoct?

Když řekne: „Chci to přestat.“ - neříkej: „To je skvělé!“ a pak se zase vydáš na kávu s přáteli. To je chyba, kterou dělá každý druhý. Když se člověk rozhodne přestat, je nejslabší. Mozek ho stále tlačí zpět. Je zmatený. Může mít záchvaty úzkosti, neusnout, mít závratě. Potřebuje podporu - ne jen slova, ale konkrétní kroky.

Udělej toto:

1. Navštiv společnost s ním - najdi nejbližší centrum pro závislosti. V Plzni je Centrum pro závislosti Plzeň Centrum poskytuje bezplatné poradenství, podpůrné skupiny a výukové programy pro závislé a jejich rodiny. V Praze, Brně nebo Ostravě je podobná služba. Neříkej mu: „Jdi tam sám.“ Řekni: „Půjdeme tam spolu.“
2. Zjisti, co je k dispozici zdarma - ne všechna léčba je drahá. V Česku existují státní programy, které pokrývají detoxikaci, psychoterapii a podpůrné skupiny. Některé kliniky nabízejí i bydlení pro přežívající. Nenech ho hledat sám. Pomoz mu najít informace na Centrum pro prevenci a léčbu závislostí Státní organizace, která koordinuje závislostní služby po celé České republice.
3. Navštěvuj podpůrné skupiny pro rodiny - nejsi jediný, kdo to prožívá. Skupiny jako Al-Anon Mezinárodní podpůrná skupina pro rodiny a přátele závislých osob nebo Alateen Podpůrná skupina pro mladé, kteří mají závislého rodiče ti pomůžou pochopit, že nejsi vinen, že to není tvá chyba, a že se ti může stát, že se zase vzdáš. To je normální.
4. Dej mu prostor, ale nevzdávej se - pokud se vrátí zpět, neříkej: „Viděl jsem to coming.“ Řekni: „Jsem rád, že jsi zpátky. Chci, abys to zkusil znovu.“

Co dělat, když se odmítne?

Ne každý se rozhodne přestat. A to je bolestivé. Ale neznamená to, že jsi selhal. Některým lidem trvá léčba roky. Někteří se vracejí pětkrát. A pak jednou se zastaví. A ten den se to stane, protože někdo neodcházel.

Nezakládej svou sebeúctu na jeho rozhodnutí. Tvá hodnota není v tom, jestli ho „vyléčíš“. Tvá hodnota je v tom, že jsi tam. I když se zlobí. I když tě zneužívá. I když tě zklame. Jsi člověk, který neodcházel. A to je mocnější, než si myslíš.

Pamatuj na sebe

Největší chyba, kterou lidé dělají, je zapomenout na sebe. Spíš než na něj. Začneš spát méně. Jíš špatně. Přestaneš mít přátele. Ztrácíš smysl pro život. A pak se někdy probudíš a řekneš si: „Já jsem taky nemocný.“

Podpora závislého neznamená sebeobětování. Znamená to, že se o sebe postaráš také. Ať už je to jen 15 minut denně - na procházku, na knihu, na telefonát s přítelem. A nezapomeň na podporu pro rodiny. Jsou tam, aby ti pomohly neztratit se. Nejsi slabý, když to potřebuješ. Jsi silný, když to děláš.

Když už nevíš, co dělat - zavolej někomu

Nejsi samotný. V Česku existuje bezplatná linka pro závislosti: 0800 111 111. Zavolej. Ne proto, že jsi slabý. Protože to potřebuješ. A protože ten, koho chceš pomoci, potřebuje, abys byl celý. Ne rozbitý.

Někdy stačí jen to, že někdo sedí vedle tebe a říká: „To je těžké. Ale jsi tam.“ A to je víc než většina lidí dokáže udělat.

Nejde o to, aby se všechno vyřešilo hned. Jde o to, abys nezůstal sám. A abys nezůstal sám i on.